Svoboda
Jsme dnes svobodní?
Nemyslím rodinný stav, to, zda jsme svobodní, vdané, ženatí apod. Myslím tu svobodu ze slavného hesla Velké francouzské revoluce “Volnost, rovnost, bratrství”. Volnost, svoboda, to je velké téma mnoha filozofů, básníků, výtvarných umělců – a vlastně, ač začasté nevědomě, asi všech lidí. I v Novém zákoně se o ní několikrát píše.
Naše vláda vyhlásila minulý týden omezení svobody pohybu. Už předtím vlastně zasáhla do naší svobody shromažďování. A nouzový stav ovlivnil i řadu dalších občanských svobod.
Jak s tím naložit? Co si počít? Jeden moudrý člověk řekl, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Moje svoboda např. ve výběru místa, kam si sednu v tramvaji, je zúžena tím, že některá místa obsadili mí spolucestující, mí bližní. Svoboda není bezbřehá. I když není v zemi výjimečný stav, neznamená to, že si mohu dělat, co se mi zlíbí.
A je to dobře, že tomu tak je. Částí své svobody se každý den zříkám ve prospěch své ženy, našich dětí, příbuzných, přátel, sestry nebo bratra v našem sboru apod. A zříkám se jich svobodně, ne proto, že musím. Z lásky.
Tohle všechno je ale o té svobodě tělesné. Materiální. V té duševní, potažmo duchovní rovině je, aspoň myslím, svoboda každého člověka téměř nekonečná, omezená pouze naší konečností. Její nesmírnost je dána nekonečností, nepopsatelností a neuchopitelností Boží. Když si povídáme s jedním člověkem, není tak úplně jednoduché bavit se zároveň s někým dalším. Čas, který věnujeme jednomu, nemůžeme současně darovat druhému. To bychom toho druhého ochudili. Vlastně oba dva. Mluvit s Bohem ale můžeme stále. Kdykoli. A On je připraven a schopen mluvit se mnou i s tebou i s Jendou i s Maruškou. Se všemi naráz. Pořád. Jeho svoboda omezená není. Alespoň tak tomu věřím.
A tak Boží svoboda osvobozuje i nás. Uvolňuje nám ruce. Můžeme tak pomoci druhým v nouzi, pokud je jejich svoboda narušena tím, že jsou nemocní, že nikoho nemají nebo si nemohou sami dojít na nákup. Nebo třeba nemají emailovou adresu, a tak – podobně jako Jitka sestře Růžence – doneseme někomu vytištěné elektronické povzbuzení na sobotu.
Svoboda je ovšem i v tom, že raději někoho nenavštívím, abych neohrozil jeho nebo její zdraví. I v tom, že si v tramvaji nasadím roušku a nepodám někomu ruku. I v tom, že umožním starším lidem v klidu si nakoupit a nejdu do obchodu společně s nimi. I v tom, že raději pracuji doma, pokud to lze. Že ušiju roušku pro sebe a svoji rodinu, když si ji nemohu koupit v lékárně.
Svoboda je i v tom, že v sobotu nejdu do sboru, protože zdraví má přednost před společenstvím. Že raději zavřu velkou továrnu, aby se tam stovky lidí nepotkávali a nepředávali si nákazu, o které možná ještě ani nevědí. Zdraví je vyšší hodnota než peníze, materiální zajištění, existence.
Počkat – je opravdu zdraví důležitější než existence, bytí, život? Zdraví je přece jeho součástí. Je to sice nezbytná podmínka života, ale život to není. Být bez práce týden, to snad lze. Ale být bez práce několik měsíců? Nebo třeba let?
Na tohle nemám odpověď. Tady svoboda člověka nestačí. Nezbývá mi, než věřit ve všemohoucnost Boží a především v Jeho moudrost, že On nás v tom nenechá. A v to věřím. Protože víra, to je moje základní svoboda. A tu nemusím kvůli nikomu omezovat. Ani nechci. Víra, naděje, láska. Děkuji Ti, Pane, že nám je dáváš a projevuješ a učíš dávat a projevovat každý den!